The art of technology

Blog

Back

Jak jsem se stal vývojářem

Technology
Jak jsem se stal vývojářem

Co začalo pouhým vtipem, změnilo se v realitu. Petr pracoval roky jako IT servisák. Začal s tím hned po škole, a i když nad změnou párkrát uvažoval, nikdy z toho nic nebylo. S blížící se čtyřicítkou začínal mít ale pocit, že to zkrátka není ono. Práce nemusí přinášet potěšení každý den, ale když se z ní vytratí radost úplně, je na čase se tím začít skutečně zabývat. A nebát se změny.

Skončil jsem v práci.“ řekl Petr svojí přítelkyni, když přišel v pátek z práce. Jeho frustrace se už nějakou dobu stupňovala, chtělo to zkrátka změnu. „Cože? Proč? O tomhle bychom se měli přece radit spolu, ne? A co budeš jako dělat?“ lehce rozezleně odpověděla. „Programátora.“ odvětil sebejistě Petr.

Pravda byla taková, že výpověď nedal. Tak trochu vědomě testoval půdu doma, podvědomě připravoval sám sebe. Během víkendu společně přemýšleli, jaké by to bylo, kdyby tu výpověď skutečně podal. Programovat už párkrát zkoušel, ale nikdy u toho nevydržel. Vydrží teď? Co jiného by mohl dělat? I přes veškerou nejistotu, kterou takhle velká kariérní změna přináší, v pondělí skutečně výpověď nakonec dal.

Další dva měsíce jsem v práci musel ještě zůstat, ale pomalu jsem se začal připravovat na svoji novou práci.“ pokračuje Petr, „Můj oficiálně první nezaměstnaný týden jsem strávil v Praze na intenzivním kurzu Pythonu. A byť jsem u něj nezůstal, byl to dobrý začátek.

Když hledal další možnosti vzdělávání, vyskočila na něj zajímavá nabídka. Nejmenovaná firma v Brně nabízela zdarma tříměsíční intenzivní kurz Reactu, po jehož absolvování najdou dotyčnému práci. Dokonce ho nabízeli na dálku, nemusel tak do Brna dojíždět. Mezitím byl Petr registrován na úřadu práce a mohl se tak své nové kariérní cestě naplno věnovat.

Když jsem kurz dokončil, začali mi hledat práci. Jenže tehdy byla trochu jiná doba, byl to rok 2018 tuším, a nebyl o React programátory takový zájem. A pokud byl, tak stáli o seniory. Na pracáku mě pořád uháněli, abych šel někam do práce, ale já jsem trval na tom, že půjdu jen jako programátor.“ povídá Petr dál pevným hlasem.

Životopisy posílal i sám, doma si pilně zkoušel vše, co se naučil, a postupně přidával další kusy kódu. Byl to odhodlaný junior, který si ale zakusil, že odhodlání ne vždy stačí. Svůj životopis si nikterak nezkrášloval, věděl, že teprve začíná. A přišlo mu fér, aby to věděla i druhá pohovorující strana. Na několik pohovorů ho pozvali, ale odezva byla většinou hořkosladká.

Nejčastěji to skončilo s tím, že je všechno supr, že se jim líbím, ale že jsem moc juniorní. Což věděli už ve chvíli, kdy si mě tam zvali. Tohle jsem nikdy nechápal. Všichni chtějí člověka se zkušenostmi, ale jen málokdo je ochotný je člověku zprostředkovat.“ sdílí svou frustraci.

Petr se ale ani tak nevzdával. Hledal si další zdroje, ze kterých by mohl čerpat, až narazil na blog Aleše Dostála, šéfa ApiTree.

Alešův blog byl tehdy jeden z těch, které jsem pravidelně kontroloval, jestli se tam náhodou neobjevilo něco nového. Líbilo se mi, jak Aleš psal, ale hlavně to, jak byl nadšených do nových technologií. Zkrátka jsem cítil, že to je ten typ člověka, se kterým bych jednou chtěl spolupracovat.“ popisuje Petr první nepřímé setkání s jeho stávajícím šéfem.

Později Petr narazil na Alešovu přednášku o Reactu a JavaScriptu, na které se Aleš zmínil, že hledají lidi. Petr byl jako vždy proaktivní a napsal Alešovi na Facebook, že by měl o práci zájem. Tři týdny se nic nedělo, tak mu napsal znovu. Tentokrát to oko Alešovo zachytilo a pozval Petra na pohovor.

Aleš Petrovi nemohl nabídnout práci hned, ale zároveň o něj nechtěl úplně přijít: „Hele Peti, teď to ještě úplně nevidím, ale otevírám Reactí školku, a rád tě tam uvidím. Když to po absolvování školky bude dobrý, nabídnu ti práci.

A jak už to v životě bývá, spolu s nástupem do Reactí školky získal i práci programátora v Brně. Život tak pak skutečně trávil primárně prací. V neděli večer jel z domácích Prachatic do Brna, v pátek se vracel domů, a když byla Reactí školka, v sobotu musel do Prahy. V neděli se pokusil si trochu vydechnout, věnovat se rodině, která jeho cestu celou dobu neochvějně podporovala, ale v neděli večer už byl zase na cestách.

V Brně ho to nijak nenaplňovalo. Měl na starosti dva projekty, ve kterých ale kvůli neustálým odkladům moc práce neměl. Na jednu stranu se mohl učit více po vlastní ose, na straně druhé potřeboval sbírat zkušenosti, které se mu ale nedostávaly. Život tomu chtěl, a po skončení Reactí školky mu Aleš možnost spolupráce nabídl. A tak se to na konci dne všechno potkalo tak, jak mělo. Petr je v ApiTree třetím rokem.

Co by poradil těm, kteří se chtějí do programování pustit?

Hlavně se toho nebát, ale počítat taky s tím, že najít si svou první vysněnou práci může trvat i rok. Člověk u toho sedí po večerech a učení vlastně nepřestává nikdy. Technologie zkrátka nikdy nespí.“ směje se Petr.

Intenzivních kurzů u nás moc není, ale najít se dají. Ve většině případů berou v potaz fakt, že je lidé absolvují při práci, kurzy jsou tak převážně organizovány o víkendech. Nicméně vždy s tím, že tomu musíte věnovat čas i v průběhu týdne. Jakmile se jednou na dráhu programátora dáte, musíte zkrátka počítat s tím, že učení doopravdy nikdy neskončí. Petr ale taky dodává, že pokud dotyčného programování baví, není to jako učení, které známe ze školy.

Petr doplňuje: „Každý kurz probírá základy, ale mentoři v rámci kurzů vždy počítají s velkou dávkou vlastní iniciativy. Obrovskou výhodou je, že vedoucí kurzů, mentoři, jsou z praxe. Takže sdílejí své reálné zkušenosti o tom, jak co funguje a nefunguje. Rozhodně se, alespoň v mém případě, jednalo o dobře investovaný čas.

Petr taky radí svým budoucím kolegům, aby prostě hledali práci a zkoušeli to. Aby se připravili na to, že odmítnutí přijde, ale že se nejedná o konec světa.

Zkoušejte si něco sami a vkládejte kousky kódu na GIT. To pak můžete sdílet s potenciálním zaměstnavatelem. Často to o vašich schopnostech poví více než graficky vyladěné CV. A hlavně vás to musí bavit. Peníze totiž opravdu nejsou všechno, i když se samozřejmě programátoři dnes mají fajn. Důvod pro změnu nebo pro výběr kariéry by to být ale neměl.“ dodává Petr. „A taky bych rád poděkoval své přítelkyni, dětem i rodičům za trpělivost. Bez jejich pomoci bych to nikdy zvládnout nemohl.“ uzavírá Petr náš rozhovor s úsměvem na tváři. A ten mám díky němu i já.

A kam se vydat pro inspiraci? I to pro vás Petr má připraveno:

Video

YT CZ

YT EN

Online materiály

Online knížky

Inspirativní persony

Mnoho z nich má podcast. Možno hledat na Spotify, Apple podcast, Soundcloud

Jaké stránky mít mezi oblíbenými?